Nejlepší drink?

Nejlepší drink?

Častokrát si chci objednat něco, co daný podnik považuje za svůj výstavní drink. Častokrát mě vůbec nezajímá, co to doopravdy  je, prostě se chci cítit tak, že si dopřávám. Že skrze to, co nějaký podnik považuje za svůj nejlepší produkt, poznám, zač si považuje mne. A většinou mi není dopřáno. Jakoby se taková otázka vůbec neslušela, a tak slýchávám že „všechno“, nebo „to záleží na tom, co mám rád“. Určitě si prý vyberu, odpovídá obsluha a odchází. Ano, záleží to na tom, co mám rád – a já rád komunikuji s obsluhou, například. A nerad se probírám dvacetistránkovými menu.  K čemu je mi 350 koktejlů, když chci ten jeden nejlepší – a nepoznám, který to je. Nevěřím totiž, že průměrný barman je schopen umět perfektně všechny. Nevěřím, že průměrný bar je schopen mít čerstvé a kvalitní suroviny na všechny z nich.Do dobrých českých restaurací už móda krátkých menu přišla, barům se ale zatím povětšinou vyhýbá.  Neznamená to mít dva drinky, může jich být třeba patnáct. Ale pozor, v menu vůbec nemusí být Mojito. Nebo Piňacolada. Vždyť každý tyhle koktejly zná, a když už je doopravdy chce, tak se zeptá. Průměrný barman je s tím problém mít nebude. Jenom nevím, proč by se měl jakýkoliv bar prezentovat tím, co je dnes v českém koktejlovém světě to nejběžnější.
Takže vlastně se ctí představujeme další dílek do skládačky Baru, který neexistuje.

 

 

Proč nám stánky nestačí, aneb Brnu chybí dobré bary!

Když máme chuť zajít s kamarády v Brně do baru, je to někdy trochu problém. Není až tak moc kam. Zhruba poslední rok nám to vrtá hlavou – ne že by tu bylo málo podniků, ale když se zeptáte lidí, kam by Vám opravdu doporučili zajít, příliš kloudných odpovědí nedostanete. Tedy, aby bylo jasno – máme svá oblíbená místa, ale není jich tolik, kolik bychom chtěli.

A tak jsme se rozhodli, že jedno takové vybudujeme.

Jaká je cesta ze stánků na Vánočních trzích k parádnímu „kamennému“ baru? Pro mnohé naše kamarády celkem nepochopitelná. Většinou to totiž považují za krok zpět, prý že stánky nám dávají svobodu, vždyť jsou jenom na měsíc.

A to je právě ono, že trvají jenom měsíc. Že všechna ta energie, kterou do toho člověk dá, a která ho neskutečně žene kupředu… prostě skončí. Obzvlášť po loňských trzích jsme s tím velmi bojovali – a rozhodli jsme se, že už nechceme. Že vlastně není takový rozdíl mít bar na náměstí v dřevěné boudě, a mít stylový bar se čtyřmi zdmi – tedy aspoň co se týče té energie. Všechno ostatní je dost jiné a my samozřejmě nic neumíme, ale tak jsme ostatně začínali i s Turbomoštem.

Máme dost silnou představu. Když jsem tohle léto brouzdal New Yorkem, tak jsem si dal cíl – obejít v něm nejlepší bary. Bylo jich nakonec dvacet pět. Už rok se takhle postupně učíme a trávíme hodiny a hodiny plánováním. Neustále podrobujeme obsluhu v každém baru kritice, abychom pochopili, co je opravdu dobré. Pomalu se dáváme dohromady s lidmi, kteří tomu rozumí i jinak, než na papíře… a tak trochu se do té představy zamilováváme. Teď je ještě brzy říkat, o čem to všechno bude, ale snad brzy už brzy nebude.

Před sebou máme krok. Manželství s jedním místem, které za měsíc neskončí. Už jsme zasnoubení a nevěstu ještě tolik neznáme – ale její ségra na náměstí nás hodně baví, tak doufáme, že to mají v rodině.

(mimochodem, pokud nám chcete doporučit nějaký dobrý bar, kam zajít na drink, tak prosím do toho!)